Spínací Špendlík - Punkrock Most

Nemíním už denně slýchat, že se žije líp,
slova chlápka z televize zní jak trapnej vtip.
Vysmátá tvář do mě hustí jak si krásně užívám,
mě spíš vlastní smysly hlásí, že tu jenom přežívám.

Zastav se na chvíli, dyť v tom nejsi sám,
ti, co tě nemaj rádi, ať nám skočej na salám.
Po penězích šílí, o hovno se rvou,
ke kloudnýmu cíli nikdy nedojdou.

Vždyť k čemu je mít všechno, když vystačíš si s málem,
si rád dyž tě maj za blázna, netoužíš bejt králem.
Nerad něco přímáš, sem tam chceš něco dát,
když se na tě mračej o to víc se ti chce smát.

Za ruku mě chyť, na cestu mi sviť,
rozumem se řiď, i když tě kopou v řiť.

Prosím skus to nevzdat, já vím neni to snadný,
skus to zas a znovu nesehnutej stát.
Soukromej Don Quiote, chlapík co se brání,
všem větrnejm mlýnům, co nutí mozek spát.

Je to vskutku sympatickej chlap,
do šťastnýho hovna zřejmě šláp,
vypadá jak ze škatulky,
celý dny si válí šunky,
dělá hovno, bere za to plat.

Řekněte mi vážení, jak se to může stát?

Tohle není fér, Pane premiér,
vždyť ostatní jen dřou
a vy smetanu vylížou.
Nedávej a ber, Pane premiér,
vždyť co tu s náma jsou,
vy krev z nás vysajou.

Omluvte ho zrovna nestíhá,
důležitou práci pravě má,
musí v leže chytat lelky,
štíhlý, tlustý, malý, velký,
práci má tam kam se podívá.

Něco mi našeptává že se nám vysmívá.

Tohle není fér, Pane premiér,
vždyť ostatní jen dřou
a vy smetanu vylížou.
Vlivy z vyšších sfér, Pane Premiér,
dyť co tu s náma jsou,
tak krev z nás vysajou.

Práci jenom předstírá, drze se usmívá.

Mám jeden velkej sen, že když vyjdu ven,
tak všude v ulicích, uslyším jen smích.

Proč v sobě naivní báječný svět mám?

Když někdy v noci bdím, na jedno myslím,
že čím častěj nespím, tím víc si ten sen sním.

Sním o tom, že mě nikdy, nikdy nedojde dech
a že se ve vopici nezabiju na schodech.
Jenže furt mám defekt plic a piju čím dál víc
a každýho štvu jen tím, když se někde objevím.

Takže zase radši bdím, na jedno myslím,
že čím častěji nespím, tím víc si ten sen sním.

Trvá to už čtrnáct dní, voda se z nebe valí.
Vzpomínáme na dobu, kdy jsme se tomu smáli,
že smog ozón zadusí,ledovce roztajou,
že se země oteplí a zmizí pod vodou.

Potopa, po nás potopa, je tu potopa
a proč vlastně né?

Sedíme na kopcích a voda pořád padá.
Čumíme před sebe už nás nic nenapadá.
Sme strachem šílený, že nás nic nezachrání.
I já vím, že už končím, vodě se neubráním.

Teď je jiných čtrnáct dní a zem je zase suchá.
Těch pár živých krys už ví, že je tu jejich chvilka.
Než zas ozón zadusí, než ledovce roztajou,
než se země oteplí a zmizí pod vodou.

Jdou jak monstra,
táhnou náměstím,
tupci svalnatý.

Kam míří?

Nejsou to žádný béčka.

Zas jak monstra,
táhnou náměstím,
tupci svalnatý.

Spousta řečí, spousta svalů,
za svým cílem pevně stůj.
Dokonalá uniforma,
před zrcadlem onanuj.
Tvrdej pohled, drsná póza,
všechno znáš, hned všechno víš.
Jen naslouchat občas druhejm,
už bohužel neumíš.

Jaký máš cíle?
Co jsi vlastně zač?
Budeš i střílet?
Nebo jsi jenom rváč?

Je mi tě človíčku líto,
snad se časem uklidníš.
Když jsi pořád jenom tvrdej,
nevíš o co přicházíš.
Tvrdej pohled, drsná póza,
všechno znáš, hned všechno víš.
Jen naslouchat občas druhejm,
už bohužel neumíš.

Bledou rukou pouštíš si žilou,
prudký nádech a už jsi náš.
Už žádná šance bez začátku konce,
že ve zvratcích ležíš ani nevnímáš.

Jsme tvoje štěstí, jsme tvoje spása,
všechno ti řídíme, bez nás nejsi nic.
I když se vzpouzíš a bez nás to zkoušíš,
víš, že zas podlehneš a budeš chtít víc.

Sám nejlíp víš, že bez nás to nejde,
celej se klepeš, je tě jen půl.
Lajnou nebo v žíle, podléháš síle,
po těle pálí pot jako sůl.

Nám neutečeš, tak přestaň brečet,
když jsi nás přijal tak chlapče plať.
Budeme tančit, jak haranti jančit,
na tvejch shnilejch kostech až přijde smrt.

Žijem v panelových krabicích,
uzavřeni do čtyř stěn,
v krabicích svítících,
vypad bych někam ven.

Zbejvá mi jedna možnost jen,
vypadnout z toho města ven.

Tohle přenádherný město má,
továrních komínů více než lidí.
Tak se mi jen naskýtá otázka,
jak se vám tu líbí?

Všude samý diskotéky,
pro punkery neni nic.
To radši než abych bral léky,
vypadnu z toho města pryč.

Zbejvá nám jedna možnost jen,
vypadnout z toho města ven.

V deset ráno zvoní, když mám hlubokou noc.
Dobejvaj se do bytu nabízej mi pomoc.
Dotíraj a loudí abych si prospekt vzal,
říkají mi, nad tebou se pánbůh smiloval.

Tak co tím dosáhnete,
že nám ukážete, jakou cestou jít,
že nám identitu vlastní chcete vzít.

Důvod mám já nevěřit vám,
vašim snům a lžím,
co jsou pro vás vším.
Důvod mám já nevěřit vám.

Jen co mě uvidí, do pazoury mi cpou,
brožury co leda na topení dobrý jsou.
Vyhrožujou peklem, jééé už abych se bál,
sbalte si svý bible, táhněte o dům dál.